Autoři Martin Březina, Iva Fialová a Pavel Hartl využívají prostor Lapidária ke konfrontaci prostoru, hmoty, obrazu a zvuku v čase s pocitem určité beznaděje, kterou cítí v deterioraci společnosti ve stále menší schopnosti jedince přijímat a vnímat přes současný balast „reklamy na život“ umění jako projev svědectví doby.
Hlavním motivem je vyprázdněnost a opětovné zaplnění člověka bulvárním odpadem, kdy se z této prázdnoty rodí nová společnost povyšující „tady a teď“ na jediný smysl své existence.
Prostředky /modelace soch z novinového bulváru, poletující obrazy na recyklovaných materiálech/, které autoři expozice využili na vizuální ztvárnění jsou v protikladu se současným trendem určité megalomanské tendence v umění zanechat po sobě něco velkého a drahého, někdy i samoúčelného.
Sdělují že krása je uvnitř našich hlav nikoliv na povrchu, kdy se snažíme maskovat povrchností, slupkou tkzv. bohatství, lhát světu kdo vlastně jsme.
Všechny artefakty této prostorové instalace jsou vzájemné interakci doplněné zvukovou kulisou a poetickou sekvencí, která podtrhuje formu dematerializace umění, postupným přechodem od fyzického k mentálnímu stavu vnímání.